Syn pána zla - 54. kapitola

Alecto ráno vstal docela brzo, podle jeho názoru. Šel spát kolem půl třetí a vstával v půl osmé.

„Malátně došel do jejich společného pokoje, když zjistil, že všichni ostatní ještě spí, tak zabrousil do kuchyňky, do ledničky.

Vytáhl si jogurt a jedno jablko a začal snídat.

Když se nikdo neobjevil ani o deset minut později, napsal dopis:

Kluci, šel jsem nakupovat školní věci. Vzal jsem si z ledničky jogurt a jablko. Uvidíme se večer, přijdu před tím trestem, možná dříve.

Alecto





Alecto vyrazil do ředitelovy pracovny, cestu už si pamatoval.

Po obvyklé proceduře s tancujícími vílami se dostal až do ředitelny.

Zaklepal.

„Dále, Alecto."

Alecto překvapeně vstoupil.

„Dobré ráno, pane. Jak jste přišel na to, že jsem to já?"

„Očekával jsem tě. Kdyby to byl někdo jiný, asi bych se ztrapnil."

Alecto se musel pousmát nad tou představou.

„Tak, kdo se mnou půjde?"

„Rozhodl jsem se, že s tebou půjdu já." Pousmál se.

„Vy, pane? Já myslel, že se mnou půjde nějaký profesor."

„Ano, Alecto, já. Původně měl jít někdo jiný, ale změnil jsem názor. Změnil jsem názor. Už dlouho jsem s někým tak mladým, jako ty, nikde nebyl."

„Aha... máte vnuka nebo vnučku?"

„Ne, bohužel ne, ani vnuka ani vnučku."

„Aha, to je mi líto." Alecto myslel, že ředitel nebude chtít pokračovat v tomto rozhovoru.

„Mě taky, Alecto, ani nevíš jak. Mé první manželství nevydrželo déle, než tři roky. Byl bych ti vděčný, abys to nikde nerozhlašoval. Opravdu. Moc lidí to neví."

„Samozřejmě, pane. Nikomu to neřeknu, na to se můžete spolehnout. Vaše tajemství je u mě v bezpečí." Alecto chápal, že tohle nikdo nemusí vědět.

„Tak, půjdeme? Už se na naše nakupování opravdu těším." Kývl muž.

„Kam, pane?"

„Na Bermudskou ulici. Je to největší centrum, obchodní centrum, v této zemi."

„Dobrá. Půjdete první?"

„Ne, jdi ty." Alecto jen kývl a vstoupil do krbu. Ta ulice byla perfektní, tolik obchodů nebylo ani na příčné... Alecto i ředitel se velice bavili.

„Tedy, musím uznat, že jsem se takhle nikdy nebavil." Usmíval se ředitel při jejich obědě.

„Tak já jsem se taky tak dobře bavil. Byla to fakt sranda, pane." Alecto byl opravdu spokojený.

Měli nakoupeno už opravdu všechno, co mohl potřebovat.

„Pane?? Chtěl bych si s Vámi promluvit... poněkud... vážněji."

„Ano? O co se jedná?"

„O mou přítelkyni... a taky přátele. Nemohli by... nastoupit taky tady? Tedy, na vaši školu?"

„No, záleží na jejich magických schopnostech. Do jakého ročníku by nastoupili?"

„Ginny, má přítelkyně je o rok mladší, takže by šla do nižšího ročníku. Hermiona s Ronem jsou stejně staří, jako já."

„Uvidím, co se s tím dá dělat. Jejich přesné jména?"

„Ginevra Wesleyová, Ronald Wesley, jsou to sourozenci a Hermiona Grangerová."

„Dobře, zkontaktuji Bradavice." Kývl ředitel.

Ten večer...



Ron, Hermiona a Ginny seděli tiše ve společenské místnosti.

„Ale... stejně se mi po Alectovi stýská."

„Souhlas." Kývl Ron, Hermiona taky přikývla.

„Hééj, Ginny. Přišla ti pošta, Rone, Hermiono, vám taky." Nevill podal jejich kamarádům dopisy. Ve všech třech bylo to samé:

Vážená slečno Wesleyová,

Chtěl bych Vás požádat o to, jestli byste se byla ochotná dostavit na přijímací pohovor do Kouzelnické Akademie pro pokročilé kouzelníky v Amsterodamu.

Pokud budete mít zájem, budete potřebovat hábity, jejichž barvy budou upřesněny na pohovoru.

Knihy taktéž.

Vyučující předměty:

Lektvary

Bílá magie

Obrana proti černé magii

Černá magie

Historie kouzel

Kouzelné formulace

Neverbální kouzla

Přeměňování lidských bytostí a zvířat

Péče o kouzelnou faunu a flóru

......



Na pohovor se dostavte zítra na adresu: Kouzelnická Akademie pro pokročilé kouzelníky a čarodějky v Amsterodamu, pomocí letaxu.

Děkuji Vám,



S pozdravem





Artur Grandy, ředitel





Ginny se ohromeně koukla na Rona a Hermionu.

„Taky máte-"

„Přihlášku" kývl Ron.

„A-"

„Já jdu," kývla Hermiona.

„Dobře, já taky," kývl Ron. Oba se koukli na Ginny, která taky kývla.

Je tam taky Alecto, uvědomila si Ginny, zatímco opět zírala na dopis.

„Je tam Alecto." Řekla nepřítomně.

„Cože??" užasla Hermiona.

„Zapomněla´s? V té škole je Alecto." Vysvětlila Ginny.

„Máš pravdu, teď jsem si vzpomněla." Pousmála se Hermiona.

Ron se usmál.

„Jsem rád, že tam je." Pousmál se Ron. Bez kamaráda se cítil poněkud divně.

„Ale jsem ještě radši, že tam budeme taky, teda... pokud nás vezmou."

Přidala se Hermiona.

„Určitě, trochu důvěry v sebe sama, Hermiono. Pokud někoho vezmou, tak tebe."

„Dobře, na to se musíme vyspat. Dobrou noc." Hermiona se zvedla a odešla, Ron a Ginny šli hned po ní.

Všichni v Nebelvírské společenské místnosti se divili, že jdou spát tak brzo, ale nikdo z nich netušil, že je zítra možná uvidí naposledy.